Paní doktorka Jana Spathová, emeritní ředitelka územního odborného pracoviště NPÚ v Kroměříži, zasvětila celý svůj život památkám. Je autorkou řady odborných publikací, držitelkou mnoha významných ocenění a zejména člověkem nesmírně laskavým, citlivým a vlídným. Přirozenou noblesou, srozumitelným a nenuceným způsobem dokáže zapalovat srdce pro památkovou péči a uchování jedinečných hodnot. Je chápavým rádcem schopným naslouchat a vést podporující dialog s vlastníky památek. Zasadila se významnou měrou o záchranu našeho kulturního dědictví. O své zkušenosti se s námi podělila v následujícím rozhovoru.

Je lepší staré, nebo nové? Proč by se měl člověk snažit opravovat starý dům, který zdědil po svých předcích? Není jednodušší jej zbourat a postavit nový?

Jakákoliv historická stavba je vždy jedním z posledních dokladů toho, jak žila a cítila významná část našich předků. Tato rozmanitá stavební tvorba, jež dodává našim městům a vesnicím neopakovatelné kouzlo a malebnost, v sobě často skrývá dávné, někdy ještě pravěké či raně středověké tradice. V posledních letech jsou historické stavby stále vyhledávanější možná i proto, že člověk obklopený prudkým rozvojem vědy a techniky, snahou přecházející mnohdy v honbu za materiálními požitky nachází v nich jakýsi klid, jistotu a bezpečí. Atmosféra vyzařující z historických staveb nám dává zapomenout na každodenní stereotyp. Poznání těchto staveb, jejich historie, obohacuje každého člověka, neboť nás seznamují s dovedností a uměním starých mistrů a s jejich kulturou a životem. Vztah k hmotnému odkazu minulosti je třeba vidět především v respektování díla předchozích generací, uvědomění si hodnoty věcí, jež vznikaly v minulosti.

V čem spatřujete hodnotu historických staveb? Proč si zaslouží naši pozornost, citlivý přístup a ochranu?

Lidé dovedli seskupit své stavby tak, že vycházely jak z účelové potřeby, tak z materiálu, který byl součástí domácího prostředí.  Člověk znal vlastnosti materiálu a dovedl ho dobře využít ve svém stavebnictví. Naši předkové si s přírodou rozuměli, dovedli se dívat a získávat od ní zkušenosti. Nabízela jim materiál – kámen, dřevo, slámu, zeminu – poznávali jej a zkoušeli, dali mu možnost, aby se uplatnil v jejich díle. Pod střechami často prostých stavení se rodily generace těch, kteří pluhem dávali život půdě a kladivem, širočinou či ohněm kovářské výhně kamenu, dřevu a kovu tvar a krásu. A s tím ještě kus srdce. Citlivá obnova objektů historických staveb je velmi složitým problémem. Tady často narážíme na neschopnost a neochotu řemeslníků vyrobit např. přesné kopie starých detailů či zvládnout staré technologie. Panuje nedůvěra k tradičním přírodním materiálům. Víme ale, že je třeba respektovat vše hodnotné, odstranit nevhodné úpravy z minulých let tak, aby došlo k harmonickému skloubení stavby a jejího využití. Konzervaci a opravě autentických stavebních prvků musí být dávána jednoznačně přednost před jejich výměnou, je kladen důraz na zachování dochovaných stavebních detailů a stop stáří, aby nedošlo k ochuzení původnosti a věrohodnosti historického stavebního díla. Prvořadým hlediskem je pro nás povinnost předání památky v plnohodnotném stavu dalším generacím, v dobrém stavebně technickém stavu a v neztenčené míře celistvosti.

Co to znamená, když o nějaké stavbě řekneme, že je to památka?

Památky v nás evokují vzpomínky na dávno zašlé časy. Byly po staletí němými svědky příběhů, které dodnes kladou otázky, lidských osudů, kde mnohé zůstalo nevyřčeno, okamžiků radosti, vděku i zoufalství, dob slávy i pohrom, úspěchů i pádů. Památky žijí svým vlastním životem, mají svůj vlastní příběh a ten byl a je stále úzce spjat s děním uvnitř i okolo. Již při svém vzniku dostaly do vínku svůj neopakovatelný příběh. Pohled na ně nás bezděky nutí přemýšlet o jejich tvůrcích, kteří nám prostřednictvím svého díla předávají poselství z minulosti, umožňují nám rozhovor s minulými generacemi těchto stavitelů a budovatelů. Tyto hodnoty mají nejenom rozměr poznávací, emocionální, ale jsou s nimi spojeny i prožitky sounáležitosti, domova, pocity jistoty existence v navazování na předky a zachování stopy vlastní existence pro generace následující po nás.

Myslíte si, že venkovské stavitelství v minulosti vypovídalo o vztahu mezi člověkem a přírodou? Jak máme rozumět pojmu „kulturní krajina“?

Krajina má svůj život a mnoho si pamatuje. Kulturní krajina je slovy Dobroslava Líbala „nedostižná souhra přírody a ušlechtilého projevu lidského ducha“. Hodnota významné části architektonických památek je dána jejich umístěním a krajinným rámcem. Mezi tyto architektonické památky spadají i drobné stavby, které se projevují jak ve vizuálním obrazu, tak mnohdy i ve specifické spiritualitě venkova. Je to jednak drobná sakrální architektura, ale i lidové stavitelství, kdy lidový stavitel se tu na své tvůrčí rovině řadí po bok vynikajícím mistrům krajinné architektonické kompozice ve sféře umění monumentálního. Nepříliš nápadná stavební kultura venkova zahrnuje především lidové obytné a hospodářské stavby jako systém vazeb mezi člověkem a přírodou. Jejich vzájemným působením a ovlivňováním v prostoru a čase vzniká výsledný obraz krajiny, kde přírodní geografické podmínky spoluurčují charakter lidových sídel a obydlí, a na druhé straně lidská činnost přetváří přírodu v kulturní krajinu. Nenásilné spojení lidského díla s okolní přírodou dodává vysoce emotivní účin krásna mnohdy objektům, které jsou samy o sobě prosté a umělecky nenáročné. Genius loci naší krajiny utváří citlivé zakomponování urbanistických celků a architektonických monumentů do krajinného rámce, symbióza drobných památek s jednotlivými stromy a přírodními prvky. Podstatnou část našeho kulturně – historického dědictví nelze vnímat mimo jeho krajinný rámec.

Proč se vracet k tradičním řemeslům a původním postupům, když žijeme v době moderních technologií 21. století?

Důležitou složkou hodnotových rysů památek je řemeslně rukodělný způsob jejich realizace, jenž provedení celku i jednotlivých detailů dodává často povahu, srovnatelnou ve své rovině s uměleckým rukopisem. V přitesávání trámů, v modelaci ornamentální výzdoby na omítané fasádě zděné stavby, v každém detailu i celkovém pojednání cítíme onu původnost práce „od ruky“ vyvedené, jejíž výtvarné kouzlo prostoty, organické nepravidelnosti a bezprostřední výrazové síly se ztrácí při jakémkoliv obnovovacím zásahu. V tomto ohledu je také autenticita a úplnost památkových hodnot vlastně nejcitlivější a nejsnáze narušitelná, zde se také autenticita vzhledu váže plně na autenticitu hmoty. Soudobé materiálové alternativy mohou být srovnatelné funkčně, ale užití tradičního materiálu má hodnotu samo o sobě a je v principu nenahraditelné. Kouzlo stáří, starobylosti na nás působí především v emocionální oblasti, která je často přehlížena a nedoceňována. Může se stát, že nebereme na tyto hodnoty ohled ani my, a setřeme ono kouzlo stáří, ani nevíme jak. Mnohdy si tyto hodnoty uvědomujeme, až když zmizí.

Co je úkolem památkové péče v dnešní společnosti?

Památkovou péči v žádném případě nelze omezit jen na výkon státní správy nebo na pouhopouhé rozhodování podle památkového zákona. Existence odborných organizací, orgánů památkové péče a zákona je jedním z nezbytných prostředků a je nezpochybnitelná, ale památková péče jako taková musí být založena daleko šířeji. Týká se zejména osvěty a toho, že nelze rezignovat na úlohu vlastníků a že právě občanská sdružení, ale i profesní sdružení a aktivity jsou nesmírně potřebné a stávají se přirozeným spojencem památkářů. Toto pojetí památkové péče, respektive pojetí v tomto opravdovém významu, opravdové šíři, je třeba propagovat, prosazovat a podporovat. Spojení památkářských aktivit podpořených aktivitou občanskou by měl být impulsem pro naše další konání. Nové chápání významu památky v životě současné společnosti by mělo vést i k novému pojetí památkové péče. Památková péče 21. století musí být vnímána jako rozsáhlá spolupráce, na níž se podílí jak orgány státní správy a samosprávy, odborné instituce, tak i obce, občanská sdružení a jednotlivci včetně vlastníků nebo správců památek. Jedině takto široce koncipovaná a založená aktivita památkové péče může být vskutku účinná nejenom z hlediska zachování památek, ale i z hlediska jejich pozitivního a efektivního působení v současném životě. V co nejužší spolupráci památkářů s angažovanou částí občanské společnosti je budoucnost.

Má se vlastník památky památkářů bát, nebo jim důvěřovat? Jsou památkáři naši partneři při obnově stavby, nebo "úhlavní nepřátelé"?

Nejtěžším úkolem byla a stále zůstává schopnost přesvědčit širokou veřejnost, že památkáři nejsou jejich nepřátelé, ale že se jim snaží prakticky poradit, vysvětlit jim, že má smysl uchovat tu jedinečnou hodnotu, již vlastní. Když stavba požívá památkovou ochranu, vznikají nutně omezení a památkář musí hledat.  kompromis, být tak trochu diplomatem, umět vyložit, a hlavně zdůvodnit každý krok, který se má učinit. Je třeba být uvážlivý, trpělivý. O některé objekty se muselo bojovat celá léta, přesvědčovat, zdůvodňovat, pomoci sehnat finanční prostředky, ale i přes tyto, na první pohled problematické záležitosti, je právě tato práce radostná zvláště, když se podaří objekt zachránit. Existují samozřejmě i prohry, se kterými se není možno nikdy úplně smířit, ale není možné se vyčerpávat v minulých bitvách. Člověk musí mít silnou víru, že to dělá pro dobrou věc, věřit tomu, co dělá. Osudy těchto soukromých staveb často „stojí a padají“ se získáváním peněz potřebných na obnovu. Zde je zvláště důležitá podpora, odborné usměrnění a metodická pomoc orgánů státní památkové péče, jež by měla účinně fungovat už od okamžiku záměru vlastníka, který hodlá památku opravit. S vlastníky je nutné vést neustálý dialog, být spíše rádcem nežli mentorem. A to nejen v rovině stavební, ale především v úrovni morální a přesvědčovací, což je mnohem obtížnější. Pokud se nám ale podaří prolomit onu pomyslnou bariéru netečnosti, někdy až nepřátelství vůči památce i celé památkové péči, začíná se „blýskat na lepší časy“, od neporozumění k pochopení a spolupráci.

Jak vést k úctě k tradicím a hodnotám předků další generace? Je vzájemný dialog a ohleduplnost klíčem k záchraně památek?

Lidé si pomalu uvědomují, že pokud jim na památkách skutečně záleží, musí je bránit vlastními silami. Je jim stále jasnější, že nemusí nutně spoléhat jen na vládní instituce. To je pozitivní a zdravá reakce založená na uvědomění si hodnoty důvěrně známého prostředí a na přijetí zodpovědnosti za ně. Péče o památky není a ani nemůže být jen záležitostí kvalifikovaných odborníků, musí být chápána jako otázka formování postojů lidí k hodnotám je obklopujícím, vztahů k vlastní historii, upevňující vědomí dějinné kontinuity národa. Jde o naši zemi, o naši krajinu a jde o dědictví nejen národní, ale přinejmenším i evropské. Praxe ochrany, využití a záchrany památek, která by měla vycházet z vědomí jejich nezastupitelného místa v životě soudobého člověka, je proto záležitostí širšího zájmu. Týká se přímo či zprostředkovaně každého jednotlivce, a tudíž celé společnosti. Všichni máme jistou odpovědnost, bez ohledu na to, jaký post momentálně zastáváme. Památková péče není záležitostí relativně úzkého okruhu památkářů, ale celé společnosti. Občanská společnost po roce 1989 má o památky nesrovnatelně větší zájem než dříve, angažuje se za jejich záchranu a při dobrém vedení má také velmi pozitivní výsledky. Bez pochopení a nadšení lidí, bez vzájemného dialogu, respektování tradic a navazování na hodnoty našich předků, by památková péče neměla šanci.

Rozhovor ze dne: 29. 12. 2021

Více informací o PhDr. Janě Spathové zde.

„Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: ‚Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama!‘ “ Tento údiv přihlížejících zachycuje evangelista Marek v 6. kapitole svého evangelia. Dovolte mi podělit se dnes s Vámi o krátkou reflexi vánočních svátků z pohledu mému srdci blízkého řemesla, tedy onoho řemesla, jemuž se vyučil mistr všech mistrů Ježíš z Nazaretu.

Tesání je jako modlitba

Vnitřně inklinuji k názoru, že tesařské řemeslo je svým způsobem privilegované, požehnané a Bohem vyvolené. Ježíš z Nazaretu, o kterém my věřící vyznáváme, že je Pán a Spasitel, se nenarodil do rodiny předního politika, boháče, význačného myslitele či jinak vlivné osoby. Přišel na svět v těch nejnuznějších podmínkách do rodiny tesaře a sám se tesařem stal. To jistě není žádná náhoda. Tradiční tesařství v sobě jako řemeslo obsahuje jistou ryzost a opravdovost, kterou nejsou stavu překonat nebo nahradit ani ty nejmodernější technologie současnosti. Kdo k tomuto Kristovu voňavému řemeslu jednou přičichne, pochopí proč. Tradiční tesařské řemeslo vede člověka k vnitřní disciplíně, sebekázni, hluboké koncentraci a sebereflexi. Má-li se tesařský tovaryš stát skutečným mistrem, musí přijmout za své, že cíle nelze dosáhnout hned, že neexistuje žádná zkratka, jež by adekvátním způsobem nahradila tisíce přesně mířených úderů sekerou. Poctivá práce představuje námahu, vyžaduje svůj čas a plnou vědomou přítomnost, vyžaduje zkrátka celého člověka. Nesoustředěnost se rychle nevyplácí. Víme, že i mistr tesař se může někdy utnout. Tesání trámů z kulatiny je něco jako modlitba. Kdo obojí zkusil, dá mi jistě za pravdu. Nemůže to být žádné „šolíchání“, nedá se to jen tak odhrkat, není to jen jako, na efekt, jinak výsledek nebude stát za nic. Je třeba se do toho pořádně opřít, musí lítat třísky. Tesař za sebou na dřevě zanechává jedinečnou stopu, která je jeho rukopisem a přetrvá věky. Je to cesta náročná, není pro každého, ale kdo si ji zvolí, nebude litovat.

Tradice Svaté rodiny

Být tradičním tesařem tedy dle mého názoru znamená identifikovat se s Kristem v jeho pozemském bytí, v jeho práci, úsilí a námaze. Na tohle zjištění nepotřebujete doktorát z teologie, musíte vzít do ruky sekeru, postavit se vedle kulatiny a začít – nádech, výdech, úder za úderem, krůček za krůčkem. Hlava i srdce se zvolna oprošťují od všech starostí, které je tíží. Pro hněv, zlou vůli nebo nenávist tu není místo. Obstát může jen ten, kdo vezme do ruky toporo s pokorou. Stejné je to s životem každého člověka. Na každém z nás záleží, jaká stopa po nás zůstane. Následování Krista naplní naše srdce pokojem. Pod údery sekery se nemění jen kulatina v krásně opracovaný trám, měníme se i my. Otesá se všechno, co k nám nepatří. Kdo se tomu brání, zůstane neotesancem.

Jakou stopu zanecháme?

Po letmém setkání s tradičním tesařským řemeslem bych všem budoucím teologům a pánům učeným doporučil, aby dříve, než vezmou do tuky Teologickou sumu Tomáše Akvinského, sáhli po nabroušené sekyře a vyzkoušeli si řemeslo svého mistra. Ti, kdož obstojí, nechť jsou vpuštěni branami moudrosti, nechť studují, přednáší a kážou. Když se tvrdé manuální dřiny a mozolů nezříkal Kristus, neměl by ani žádný z jeho následovníků. Historik a judaista Géza Vermes poznamenává, že v talmudu se slovo „tesař“ někdy používá jako označení vzdělaného muže. Židovští mudrci se zpravidla živili manuální prací. Řemeslo mistra z Nazaretu nás provází od narození až do posledního okamžiku, tedy od dřevěné kolébky až po kříž, který snad jednou vztyčí nad místem našeho posledního odpočinku. Je spjato s naší existencí – stavbou domů, stavbou chrámů – je to řemeslo propojující generace, řemeslo požehnané, vnášející požehnání do našich životů.

Přeji Vám, milí přátelé, až se budeme radovat z narození našeho mistra, abychom se také zamysleli nad vlastní životní stopou, kterou za sebou zanecháváme, zda je ostrá a jasná, bez kliček a vytáček, ani podtesaná, ani nedotesaná. Začít můžeme třeba tím, že osekáme vše, co k našemu srdci nepatří – onu ztvrdlou kůru, jež nám brání být citliví a vnímaví. Usilujme o to, abychom vytvořili co nejlepší životní stopu, jako širočina v rukou mistra.

Žítková – O prvním prosincovém víkendu byl v areálu Janúšovy usedlosti na Moravských Kopanicích osazen dubový tesaný kříž. Ze svého místa teď shlíží na soubor lidových staveb ve vesničce Žítková. Kříž je symbolem smíření a přijetí minulosti a současně naděje, se kterou očekáváme dny následující. Věřím, že se stane znamením obnovy tohoto krásného místa.

Pro mě to není jen řemeslný výrobek, ale také duchovní symbol a umělecké dílo vytvořené na památku těch, kdo na tomto místě po generace žili a pracovali, ale i těch, kdo přijdou po nás a nebudou se bát přijmout péči o kulturní a historické dědictví jako své poslání a budou dál vyprávět onen příběh, jehož jsme součástí.  

Rád bych těchto pár fotografií, na kterých je vidět, jak se rodí něco jedinečného, věnoval rodinám řemeslníků, a vůbec všem, komu v životě nechybí vášeň, nadšení a zápal pro dobrou a poctivou práci! Já vím, je to s námi někdy kříž! Všechen ten čas, energie a úsilí, které vkládáme do své práce, ale zanechává stopu, a někdy třeba tak krásnou a jedinečnou jako sekera tesaře na povrchu dřeva.

Za obětavou a nezištnou práci na tomto kříži i celé obnově Janúšovy usedlosti patří slova díků mnoha přátelům. Vždycky, když uvidím tento kříž, vzpomenu si na každého z vás. Jmenovitě chci zmínit skvělou partu tesařů Tesané. Tyhle šikovné kluky mám fakt rád a hluboce si jich vážím. Bylo mi ctí zanechat svou stopu na tomto kříži právě s vámi. Mám na vás jen jedno přání: pánové, tvořte tu krásu dál!!! 

Mezi lidmi, kteří se zajímají o tradiční řemesla a obnovu historických staveb, se snad nenajde nikdo, kdo by o Františku Ungrovi a Skřítcích tesařích někdy neslyšel. František je velmi všestranný člověk – tradiční stavitel, tesař, truhlář a propagátor poctivých řemeslných postupů, zároveň bojuje za záchranu a zachování autenticity mnoha historických staveb s neutuchající energií v on-line i off-line světě. V zajímavém rozhovoru nám poodhalí, jak se dostal k práci s dřevem a k tradičnímu řemeslu. 

1. Když se řekne dřevo, jakou asociaci v tobě tento materiál vyvolává?

Je to úžasný materiál, co nás provází po celý život. Bohužel dneska žijeme spíš v době plastové. Dříve lidé uměli využít dřevo daleko lépe než my dnes.

2. Proč sis vybral zrovna tesařské řemeslo?

Původně jsem vyučený stavební truhlář. Protože u nás v Brdech bylo ve vsi asi 5 truhláren a 3 pily, byla pro mě práce se dřevem jasná volba. K tesařině v té tradiční formě jsem se dostal až životní cestou, když jsem začal před více než deseti lety pracovat na obnově historických objektů.

3. S jakým dřevem se ti pracuje nejlíp? Kde jsi se vlastně naučil tesat?

Když mám možnost si dřevo vybrat sám, pracuje se mi s ním dobře. Pro tesání je ideální čerstvě poražená kulatina s co možná nejvíc rovnými vlákny a s minimem suků, žádná souše. Je také důležité použít správný průřez kulatiny na konkrétní rozměr trámu. Tesám převážně ze smrku či modřínu. Můžu-li si vybrat, raději mám smrk, už jen kvůli menší váze při manipulaci.

Se dřevem pracuju v podstatě od školy. Hlavním impulzem pro mou životní cestu s tradičním řemeslem byl začátek spolupráce na obnově Novákova statku v Olešné. Jedná se o kulturní památku, takže bylo potřeba používat původní technologie. Snažil jsem se získávat informace kde se dalo, například od pana Vokouna z Hamouzova statku ve Zbečně, na tesařských workshopech v Centru stavitelského dědictví v Plasích, od ostatních tesařů, kteří se věnují tradičnímu řemeslu, jako např. Petr Růžička, Ondřej Protiva, Hynek Šalplachta.

4. Jakou sekeru máš nejradši? V čem předčí sekera motorovou pilu?

Na to je těžká odpověď, oblíbených seker mám víc. Vždy ocením, když mi můj kovář opraví nebo vyrobí další kousek. Dříve si lidi vystačili s minimem nářadí a byli schopni postavit skoro cokoliv. Nástroj volím podle konkrétního druhu práce. Na tesání používám hlavně bradatici, na šindel zase lícovku, na spoje dlátovku… Ten rozsah nástrojů je opravdu velký. I já občas vezmu na pomoc mafla, řetězovou pilu či aku vrtačku. Ale když to jde udělat bez nich, jednoduše se jim vyhnu. Řetězovou pilu používám hlavně na odřezávání poškozených trámů při opravách nebo na hrubé krácení trámů, případně hrubou přípravu spojů. Plochy spojů beru dlátovkou nebo ručním hoblíkem. Povrch dřeva pak není roztrhaný a méně saje případnou vodu ve spoji, pokud se tam dostane. 

5. Proč bychom měli dát přednost ruční práci? Mají tradiční řemesla šanci obstát v konkurenci moderních materiálů a technologií 21. století?

Respektováním původních pracovních postupů zajišťujeme ochranu dochovaných hodnot. Ruční práce je určitá forma „meditace“. Zkrátka si u toho člověk dokonale vyčistí hlavu. Navíc na historických stavbách člověk zjistí, co vše jde udělat jednoduchými nástroji, a někdy je to i rychlejší a levnější řešení než nějaká strojní výroba.

6. Jak myslíš, že člověka ovlivňuje prostředí, ve kterém pracuje a žije?

To, že žiju na vsi uprostřed lesů a mezi spoustou roubenek, kostelů a hradů ovlivnilo můj vztah k památkám.

7. Kladeš si při opravách starých domů otázku, jak by postupovali staří mistři, nebo radši hledáš vlastní originální řešení?

Historické konstrukce by se měly opravovat technologií, jakou vznikaly. Já dělám jenom opravy, žádné novostavby. Nebourám, ale rozebírám a pak se snažím konstrukce vrátit zpět tak, jak původně byly. Má-li dům například podezdívku roubení z kamene a jílu, postavím ji opět z kamene a jílu. Pokud se dochová zbytek vápenného nátěru na roubení, natřu to zase vápnem. Spáry v roubení také vyplňuji stejně, jako se to dělalo dříve, a použiju znovu klínky, mech či jíl se slámou.

8. Preferuješ při výrobě trámů nízkou nebo vysokou práci a proč?

Prvně jsem začínal tesat u země, ale ne zrovna ideální sekerou. Časem jsem sehnal víc seker a začal jsem tesat hlavatkou a širočinou na kozách. Zpět k nízké práci mě přivedla myšlenka být při tesání více samostatný a nemuset sám zvedat kulatinu na kozy. Nízká práce nabízí možnost tesat rovnou v lese. Používám věrnou repliku historické sekery bradatice, kterou koval Jaroslav Veselý. Každému sedne jiná sekera a jiný styl a v tom je ruční práce krásná.

9. Je potřeba pracovat na osvětě a popularizaci tradičních řemesel?

Určitě! I to byl hlavní úkol mého projektu Skřítkové tesaři, kde jsme začali lidem ve skanzenech a na historických akcích ukazovat řemeslo tesařů s možností si něco málo i vyzkoušet. V roce 2019 a 2020 jsem pořádal ve spolupráci s Hynkem Šalplachtou setkání tesařů, jež se letos k mojí lítosti nekonalo. Příští rok se doufejme na hradu Hartenberg setkání opět uskuteční. Mám v plánu uspořádat ještě nějaké další tesařské workshopy. Současná doba naneštěstí veřejným akcím nepřeje (a ještě pár let asi přát nebude), proto jsem prezentaci řemesla přesunul na Facebook a poslední dobou i na YouTube. Kanály o tesařině bohužel většinou nejsou v češtině. Chybí důležité informace, které člověk získá až praxí a neustálým zkoušením. Snad trochu přispěju k prezentaci řemesla. Dělám pro to, co můžu.

10. Co nám říká tesařina o životě a přístupu k práci našich předků?

Neznalost a ignorování tradičních řemesel a technologií může mít za následek nenávratné poškození, a hlavně postupnou ztrátu autenticity historického domu. Každý historický objekt v sobě ukrývá hmatatelné stopy umu, řemeslné zručnosti a výtvarného cítění svých stavitelů, ale i historické materiály a technologie, jež jsou už dnešní době průmyslového stavebnictví vzdálené.

Více informací o činnosti Františka Ungra a Skřítcích tesařích zde:

www.skritkove-tesari.cz

https://www.youtube.com/channel/UCKBII8DzfqABCkCV04buOLA

Žítková – Po více než roce se do areálu Janúšovy usedlosti na Žítkové opět vrátil věhlasný „tesařský orchestr“ Jozefa Štibravého. V následujících týdnech rozezní Moravské Kopanice koncert tesařských seker „pod dlátovkou“ zkušeného slovenského šéfdirigenta a koncertního mistra.

Letos se představí soubor Tesané v dobře sehraném složení: Jozef Štibravý, Ján Palo, Martin Albert, Martin Brejka a Anton Kramarčík. V úvodu turné zazní dlouho očekávaný koncert pro dva pantoky a tři topory. Jako vždy lze očekávat dokonale vyladěné nástroje a ostré tóny. V rámci první etapy záchrany zanikajícího roubeného seníku ze Strání nastudovali sboristé oblíbené variace na štípané duby a buky. Za doprovodu českého souboru Krovservis ze Žítkové vytvoří „Mezinárodní festival dřeva pod údery seker“. Po představení tesařských tanců kolem kulatiny a fantazie na téma celodřevěné spoje vystoupí Marek Matějek – mistr hudební chemie, jenž si připravil bohatý koktejl chutí a tzv. bohumínská preludia Plus I. na námět poslední pochod dřevokazů.

Vyvrcholením celé slavnosti bude tradiční společný zpěv české a slovenské státní hymny a na úplný závěr koncertu v pozdních nočních hodinách zazní oblíbená sonáta „ná moll“, známá též jako kopaničářská variace Ódy na radost.

Garantem hudební kvality je již tradičně Národní památkový ústav ÚOP v Kroměříži a pracoviště Státní památkové péče městského úřadu v Uherském Brodu. Generálním partnerem celé akce je havarijní program MKČR. Nezbývá než doufat, že tato každoroční nevšední setkání vytvoří platformu pro trvalou spolupráci a další tesařské koncerty a sonáty. Jednou se snad dočkáme i vzniku česko-slovenské tesařské filharmonie.

Velké Karlovice – O svůj pohled na práci v muzeu, památky, lidovou architekturu, tradice a folklór, ale také na dřevo jako materiál, provázející člověka na Valašsku od narození až do posledních dnů, se s námi podělila vedoucí Informačního centra Karlovského muzea ve Velkých Karlovicích Dagmar Stoklasová. Energická a současně velmi milá a vlídná šéfová Karlovského muzea je člověkem se srdcem na správném místě.

Jaké je to pracovat v muzeu?

Smyslem mé práce je uchovávat hodnoty pro další generace. Jako vedoucí informačního centra zodpovídám i za správu Karlovského muzea. S tím souvisí potřeba zabezpečit nejen provoz pro návštěvníky, ale i péči o budovy či exponáty a mnohdy zastat i různé jiné profese. 

Dětství jsem prožila jako městské dítě, ale každou volnou chvilku (víkendy, prázdniny) jsem trávila na samotě u své babičky a staříčka v dřevěné valašské chaloupce, zprvu bez vodovodu a elektřiny. Není nic kouzelnějšího než ranní hygiena ve studené vodě, večery při petrolejce a vše provoněno dřevem. Tyto chvíle asi ovlivnily mé vnímání všeho prostého, lidového a ukázaly mi náročnost života bez civilizačních výhod.

Má práce mě stále obohacuje o různá poznání historie a také mě naplňuje. Díky ní totiž mohu předávat své poznání s porovnáním života na samotě a života ve městě.

Proč bychom měli chránit památky?

Naše společnost se vyvíjí již řadu tisíciletí a s tím přichází i zrod mnoha památek, jež jsou zachovány v různých oblastech života. Já se při své práci setkávám nejen s architekturou, ale i nehmotným kulturním dědictvím, které nestojí na nádvoří či v krajině, ale je v podvědomí lidí žijících v našem kraji. Vyjít si ve valašském kroji se pojí s určitou hrdostí a prestiží, a zároveň tak udržujeme lidové tradice. Co může být příjemnějšího?

Je naší povinností pečovat o kulturní památky co nejsvědomitěji, neboť i další generace budou chtít znát, jak se bydlelo, jak vůbec taková dědina na Valašsku vypadala, kde se děti učily, jaká řemesla byla v tomto kraji specifická a živila celé rodiny, kde se lidé scházeli za zábavou a vytvářeli právě ty tradice.

Jakou roli hrálo a hraje dřevo v životě člověka na Valašsku?

Z vyprávění předků jsem vždy slyšela, že dřevo provází Valacha po celý život. Narodí se a je uložen do dřevěné kolébky, hračka je dřevěná, školní lavice také dřevěná, živí se prací se dřevem, postaví dřevěnou chalupu, spí ve dřevěné posteli, ve stáří posedává na lavičce a na samém konci je položen do dřevěné rakve.

Je pravdou, že na Valašsku je dřevo hojně využíváno i dneska nejenom ve stavitelství, ale i v uměleckém ztvárnění, což dokládají mnozí lidoví umělci a řemeslníci. Jen v naší obci a blízkém okolí máme několik nositelů tradic v oborech práce se dřevem.

Co pro Vás znamená lidová architektura?

Protože se stále bavíme o Valašsku, vyvstane mi v mysli již zmiňovaná, a tak blízce známá dřevěná chalupa staříčků na samotě. Jako druhá se mi vybaví chaloupka umístěná ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, kterou na tamní stráň jako první stavbu převezli z Velkých Karlovic – Miloňova. Právě ta patřila mému pradědečkovi.

Lidová architektura se skládá nejen z honosných staveb jako kostely, fojtství, panské domy, hospody, ale i z malých chaloupek, kapliček, božích muk a křížů, jež byly šetrným zacházením a citlivým ošetřením zachovány do dnešních dnů. Jsem vděčná za řemeslníky a firmy napomáhající k těmto opravám, restaurování či ošetření.  I v mé rodině se věnovali a věnují práci na památkách prostřednictvím řemesla výroby a pokrývání šindelem, výroby ručně dlabaných rýn, hrábí a vlastně snad všech nástrojů potřebných v zemědělství a u chalupy.

Udržují se ve Velkých Karlovicích tradice?

K tradicím neodmyslitelně patří folklór a nadšení lidé k tomu. Z těch karlovských jmenujme Mezinárodní dětský folklorní festival, Valašský bál a jednu z nejstarších tradic, Karlovskou pouť. My k tradicím pomalu zařazujeme i ty novodobější, abychom tak i nadále pokračovali na cestě za tradicemi a mohli je předat další generacím. Již po několik desetiletí tu pořádáme Setkání řezbářů, Hrnčířský den, Velikonoční jarmark a Kateřinský jarmark.

Tradice vypovídá i o postoji člověka k místu, kde se narodil, kde žije, vychovává děti a naplňuje svůj osobní život. Tradičně se i rukodělná práce dědí z pokolení na pokolení za dodržování stále stejných postupů a zpracování jako za dob minulých. Právě zde oceňujeme jejich pracnost a originalitu.

Jaké akce pořádáte na podzim v muzeu?

Podzimní čas u nás nastartovala akce Myslivecký den s bohatým programem, zaměřeným na myslivecké zvyky a tradice. Týž den byla zahájena i stejnojmenná výstava fotografií Václava Přibáně.  Současně byla zpřístupněna jedna z výstav k 50. výročí založení muzea s názvem Tak šel čas… výstava plakátů let minulých.

Dne 28. 11. se v okolí Karlovského muzea bude konat Kateřinský jarmark s tradičním rukodělným zbožím, nebudou chybět speciality valašských řezníků, spousta sladkostí či oříšků a k tomu bohatý kulturní program s hudeckou hudbou Staré Gatě, gajdošem, dětmi z folklorního souboru Valášek, sboru ZUŠ a ženského pěveckého sboru Karlovjanky.