Což to není ten tesař, syn Mariin?

„Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: ‚Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama!‘ “ Tento údiv přihlížejících zachycuje evangelista Marek v 6. kapitole svého evangelia. Dovolte mi podělit se dnes s Vámi o krátkou reflexi vánočních svátků z pohledu mému srdci blízkého řemesla, tedy onoho řemesla, jemuž se vyučil mistr všech mistrů Ježíš z Nazaretu.

Tesání je jako modlitba

Vnitřně inklinuji k názoru, že tesařské řemeslo je svým způsobem privilegované, požehnané a Bohem vyvolené. Ježíš z Nazaretu, o kterém my věřící vyznáváme, že je Pán a Spasitel, se nenarodil do rodiny předního politika, boháče, význačného myslitele či jinak vlivné osoby. Přišel na svět v těch nejnuznějších podmínkách do rodiny tesaře a sám se tesařem stal. To jistě není žádná náhoda. Tradiční tesařství v sobě jako řemeslo obsahuje jistou ryzost a opravdovost, kterou nejsou stavu překonat nebo nahradit ani ty nejmodernější technologie současnosti. Kdo k tomuto Kristovu voňavému řemeslu jednou přičichne, pochopí proč. Tradiční tesařské řemeslo vede člověka k vnitřní disciplíně, sebekázni, hluboké koncentraci a sebereflexi. Má-li se tesařský tovaryš stát skutečným mistrem, musí přijmout za své, že cíle nelze dosáhnout hned, že neexistuje žádná zkratka, jež by adekvátním způsobem nahradila tisíce přesně mířených úderů sekerou. Poctivá práce představuje námahu, vyžaduje svůj čas a plnou vědomou přítomnost, vyžaduje zkrátka celého člověka. Nesoustředěnost se rychle nevyplácí. Víme, že i mistr tesař se může někdy utnout. Tesání trámů z kulatiny je něco jako modlitba. Kdo obojí zkusil, dá mi jistě za pravdu. Nemůže to být žádné „šolíchání“, nedá se to jen tak odhrkat, není to jen jako, na efekt, jinak výsledek nebude stát za nic. Je třeba se do toho pořádně opřít, musí lítat třísky. Tesař za sebou na dřevě zanechává jedinečnou stopu, která je jeho rukopisem a přetrvá věky. Je to cesta náročná, není pro každého, ale kdo si ji zvolí, nebude litovat.

Tradice Svaté rodiny

Být tradičním tesařem tedy dle mého názoru znamená identifikovat se s Kristem v jeho pozemském bytí, v jeho práci, úsilí a námaze. Na tohle zjištění nepotřebujete doktorát z teologie, musíte vzít do ruky sekeru, postavit se vedle kulatiny a začít – nádech, výdech, úder za úderem, krůček za krůčkem. Hlava i srdce se zvolna oprošťují od všech starostí, které je tíží. Pro hněv, zlou vůli nebo nenávist tu není místo. Obstát může jen ten, kdo vezme do ruky toporo s pokorou. Stejné je to s životem každého člověka. Na každém z nás záleží, jaká stopa po nás zůstane. Následování Krista naplní naše srdce pokojem. Pod údery sekery se nemění jen kulatina v krásně opracovaný trám, měníme se i my. Otesá se všechno, co k nám nepatří. Kdo se tomu brání, zůstane neotesancem.

Jakou stopu zanecháme?

Po letmém setkání s tradičním tesařským řemeslem bych všem budoucím teologům a pánům učeným doporučil, aby dříve, než vezmou do tuky Teologickou sumu Tomáše Akvinského, sáhli po nabroušené sekyře a vyzkoušeli si řemeslo svého mistra. Ti, kdož obstojí, nechť jsou vpuštěni branami moudrosti, nechť studují, přednáší a kážou. Když se tvrdé manuální dřiny a mozolů nezříkal Kristus, neměl by ani žádný z jeho následovníků. Historik a judaista Géza Vermes poznamenává, že v talmudu se slovo „tesař“ někdy používá jako označení vzdělaného muže. Židovští mudrci se zpravidla živili manuální prací. Řemeslo mistra z Nazaretu nás provází od narození až do posledního okamžiku, tedy od dřevěné kolébky až po kříž, který snad jednou vztyčí nad místem našeho posledního odpočinku. Je spjato s naší existencí – stavbou domů, stavbou chrámů – je to řemeslo propojující generace, řemeslo požehnané, vnášející požehnání do našich životů.

Přeji Vám, milí přátelé, až se budeme radovat z narození našeho mistra, abychom se také zamysleli nad vlastní životní stopou, kterou za sebou zanecháváme, zda je ostrá a jasná, bez kliček a vytáček, ani podtesaná, ani nedotesaná. Začít můžeme třeba tím, že osekáme vše, co k našemu srdci nepatří – onu ztvrdlou kůru, jež nám brání být citliví a vnímaví. Usilujme o to, abychom vytvořili co nejlepší životní stopu, jako širočina v rukou mistra.