Krovservis - žijeme dřevem

Žijeme dřevem

Provádíme preventivní údržbu, vyčištění a chemické ošetření dřevěných historických konstrukcí napadených biotickými činiteli (dřevokazný hmyz a dřevokazné houby).

Poskytujeme metodickou pomoc a podporu při obnově památkových objektů a zajišťujeme zpracování žádostí o závazná stanoviska, stavební povolení a dotace na obnovu památek.

Reference

Kteří uličníci školu doopravdy žerou?

Bělkovice-Lašťany – V obci na pomezí Hané a Nízkého Jeseníku, asi 6 km jižně od Šternberka mají jasno, kdo zůstává s potěšením po škole. Kdepak Horáček s Pažoutem, známí nezbedové z Macha a Šebestové! Zdejší „výtečníci“, pánové tesaříkčervotočem, tráví ve škole dny i noci a doslova ji žerou. Zvlášť teď, kdy se děti střídají v covidové karanténě jako na běžícím pásu a smutně vzpomínají na paní učitelku a své spolužáky, je rušno hlavně na školní půdě, kde si nerušeně hoduje dřevokazný hmyz. Tady už nepomůže ani kouzelné sluchátko. Žádné čáry máry, ale profesionální sanační práce, to se škůdci zatočí.

Krovová konstrukce historické obecné školy v Bělkovicích-Lašťanech byla po dlouhá léta devastována dřevokazným hmyzem a dalšími biotickými činiteli, které pod vrstvami letitého prachu pomalu ale jistě páchaly nenávratné škody. Před zahájením komplexní obnovy objektu a jeho revitalizace jsme krov důkladně vyčistili a ošetřili biocidním přípravkem. Dřevokaz má po chuti a investor získal čas na přípravu dalších etap stavebních prací. Každá škola si zaslouží pravidelnou kontrolu a údržbu od šaten až po půdu. A nemá-li kapat za límec ani vzorným žákům, ani poškolákům, pak by se mělo začít od krovu.

Zobrazit
Nad našú Hošťálkovú modré mraky plynú

Hošťálková – V malebné kopcovité krajině Hostýnských vrchů v údolí potoka Ratibořky se nedaleko Vsetína nachází obec Hošťálková, která čítá přibližně 2 300 obyvatel. Pro tento kout Valašska je charakteristické rozptýlené pasekářské osídlení.

S věží nebo bez

Kromě kostela Povýšení svatého Kříže z roku 1798 najdeme v centru obce ještě jednu hodnotnou sakrální stavbu, a to jednolodní kostel farního sboru Českobratrské církve evangelické s odsazeným, polygonálně zakončeným kněžištěm. Chrám byl postaven v letech 1829–1831 na místě původního dřevěného evangelického kostela z roku 1781, těsně po vydání tolerančního patentu. V r. 1826 byl položen základní kámen pro stavbu kostela zděného. Řízením raně romanticky pojaté stavby pověřili členové sboru zednického mistra Dominika Čudlíka z Lipníka. Původně byl chrám postaven bez věže, protože ty na evangelických kostelech být nesměly. Vysoká čtvercová zvonice ukončená jehlancem ve vstupním průčelí kostela byla doplněna až v roce 1856 a byly v ní zavěšeny zvony.

Krásná konstrukce krovu bude dál sloužit

Letos byla na popud faráře sboru Petra Maláče a kurátorky sboru Jany Flachsové provedena diagnostika dřevěných konstrukcí, která konstatovala napadení mobiliáře kostela červotočem proužkovaným a lokální napadení některých konstrukčních prvků krovu tesaříkem krovovým. S ohledem na včasné odhalení degradace nebyla nutná konstrukční sanace. Jako vhodná metoda pro zastavení biotické degradace hodnotné masivní konstrukce krovu byla navržena chemická ochrana přípravkem Bochemit Plus I. Ten má sterilizační a současně dlouhodobý preventivní účinek.

Před aplikací zvoleného biocidního přípravku byla konstrukce důkladně mechanicky očištěna od letitých nánosů prachu, trusu, zbytků kůry a lokálně od nesoudržné požerové vrstvy. Důkladná příprava konstrukce je základem účinného ošetření. Veškeré přístupné prvky krovu byly následně ošetřeny přípravkem s insekticidním a fungicidním účinkem 2x metodou airless vysokotlakého povrchového nástřiku dle technologického listu výrobce. 

Krov kostela je stabilizovaný a v další etapě bude ošetřen i mobiliář. Kdo v Hošťálkové stráví nějaký čas, jistě souzní s textem písně Kamily Polonyové a bude se sem rád vracet:

Nad našú Hošťálkovú

modré mraky plynú

v ní dobří ludé žijú …

Zobrazit
Jak přestali chroustat brouci ve věžičce v Olomouci

Olomouc – V bezprostřední blízkosti samého centra malebné hanácké metropole se siluetou katedrály svatého Václava na pozadí se nachází překrásný historický činžovní dům, který dýchá atmosférou starých dobrých časů. Jako tichý svědek dějů dávno minulých stojí v místě, kde se sbíhají dvě ulice, a vytváří tak svým vzhledem pomyslnou příď lodi, o níž se tříští vlny času a dějinných událostí. A jako kapitánský můstek ční nad průčelím domu věž, jež dotváří jedinečný a autentický vzhled tohoto objektu.

Vlastníci domu se rozhodli provést postupnou šetrnou obnovu této stavby, přičemž jejich pozornosti neušla ani dřevěná konstrukce věže. Ta byla masivně napadena tesaříkem krovovým. Navzdory degradačnímu působení dřevokazného hmyzu vyřkl v tomto případě dendrologický průzkum pozitivní verdikt. Většinu prvků spletité konstrukce lze zachránit a zachovat na původním místě. Bylo však nezbytné všechny přístupné dřevěné prvky důkladně ošetřit biocidním přípravkem, aby se destrukce zastavila a krov zůstal ochráněn před novým napadením v budoucnu.

Po očištění a odstranění nesoudržné požerové hmoty na povrchu jednotlivých trámů v nejvíce zasažených partiích krovu byl ve dvou vrstvách aplikován bezbarvý insekticidní a fungicidní přípravek Bochemit Plus I, který má likvidační a následně dlouhodobý preventivní účinek proti všem vývojovým stádiím dřevokazného hmyzu.

A protože ve věži historického činžovního domu už tesaříci chroustat nebudou, můžeme všem jeho obyvatelům popřát klidný spánek jednou z nejznámějších hanáckých písní:

Daleká, šeroká,

je cesta po Holomóc,

Zkázal mně muj milé

nastokrát dobró noc.

Zobrazit
Každý dům může mít své světlo na konci tunelu

Janov – Jedno z nejmenších českých městeček se nachází v chudobném regionu zvaném Osoblažsko, který je výspou českého státu na severozápadě Moravskoslezského kraje zakousnutou do území Polska. Město Janov rozprostírající se pod Solnou horou má v současné době pouhé tři stovky obyvatel. Vždy tomu tak ale nebylo.

Příslib bohatství

Město bylo založeno v roce 1251 biskupem Brunem ze Schaumburgu v době tzv. vnější kolonizace. Prvním fojtem janovským byl jistý Jan, jehož jméno se dochovalo díky Brunově závěti. Janov se utvářel jako lesní lánová obec charakteristická řadou jednotlivých stavení situovaných podél potoka či cesty, z nichž každé má svůj lán pole za humny.

V polovině 16. století převládlo přesvědčení, že zdejší kopce, Malý a Velký Stříbrný, ukrývají bohatá ložiska vzácných kovů. Této okolnosti vděčil Janov za to, že ho olomoucký biskup Stanislav I. Thurzo v roce 1535 povýšil na svobodné horní městečko. Povýšení na město přineslo Janovu přirozeně četné výhody a privilegia. Předpoklady o nerostném bohatství se však nenaplnily, a tak spíše než zlato a stříbro přispěla k blahobytu a bohatství obce zmíněná privilegia.

Centrum městečka tvoří malé náměstí s hornickým pomníkem a barokní sochou Panny Marie z roku 1739. Dominantu Janova představuje opravený pozdně barokní kostel Nejsvětější Trojice se hřbitovem situovaný v západním koutu náměstí.

Bída a žal

Poklidná období rozvoje města vystřídaly roky plné neštěstí, bídy a utrpení, a to zejména za Třicetileté války a za válek o dědictví rakouské.  Ruku v ruce s válečnou vřavou přicházely do tohoto regionu také epidemie, požáry, hlad a střídavé „nakvartýrování“ rakouských a pruských vojsk.

Přetržená historie

Jako by utrpení a bolesti nebylo málo, přineslo 20. století dvě světové války a po nich odsun většiny zdejšího obyvatelstva německého původu. Rodiny, které zde po generace hospodařily, byly vysídleny a oblast tak už do dnešních dnů nikdy nedosáhla předválečného počtu obyvatel. Kontinuita byla násilně přetržena. Region na periferii se přestal rozvíjet a dodnes je patrné, že šrámy z minulosti se zcela nezahojily. Průmyslová zaostalost v kombinaci se zemědělským charakterem regionu však přinesla Osoblažsku jeden nesporný benefit, a tím je zachování čisté přírody a řady kulturních památek, které nemusely ustoupit rozmachu civilizace.

Světlo na konci tunelu

Malebná venkovská krajina městečka zasazeného do údolí Petrovického potoka, z něhož se strmě zvedají hřebeny hor s lesy a loukami hustě protkanými stuhami mezí, přímo vybízí návštěvníky zblízka i zdáli k toulkám okolní přírodou v každém ročním období.

Postupně se opravují také původní stavení, domy a usedlosti. Nezřídka se staří i noví majitelé snaží zachovat původní charakter svých domů a jejich krásu, která je s tímto místem a životem neodmyslitelně spjata. Jeden z Janovských domů se dočkal příkladné péče a preventivního ošetření krovové konstrukce, jež je svědkem precizní tesařské práce již zapomenutých předešlých generací. Nezbývá než doufat, že budoucnost přinese více klidu a pokoje nejenom tomuto domu a jeho vlastníkům, ale i celému regionu.

Zobrazit
Chtěla bych jednou být paní kněžnou

Jablunkov – Snad každé děvče v dětství snilo o životě na zámku, překrásných šatech, zářících sálech, bálech doprovázených živou hudbou a tom, že je středem vybrané společnosti. Kde ale takový mimořádný palác najít? Vydejte se na cestu za vycházejícím sluncem přes hory a doly až na samý okraj naší země, a dorazíte do nejvýchodnějšího městečka na soutoku řek Olše a Lomné. Jeho název Jablunkov však není odvozen od jabloní, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale od výrazu „jablum“, jenž pochází z latinského „gabella“ a značí „poplatek“. Původní hradiště totiž leželo na obchodní stezce a od obchodníků zde byly vybírány celní poplatky. Osada se postupně rozrůstala a v roce 1560 získala městská práva.

Dům těšínských kněžen

A právě v Jablunkově na náměstí se takový vzácný renezanční dům ze 16. století nachází. Místní mu říkají „Knížecí dům“, protože se k němu vážou osudy dvou šlechtičen. První z nich, kněžna Kateřina Sidonie, manželka těšínského knížete Václava III. Adama, dům obývala ve druhé polovině 16. století. Proslula jako chovatelka koní a pro své výborné jezdecké i lovecké schopnosti byla srovnávána s bájnými amazonkami. Podle legendy byl dům za jejího života spojen s nedalekým kostelem podzemní chodbou, kterou prý Kateřina Sidonie chodívala na bohoslužby.

Druhou šlechtičnou, jež v domě žila v polovině 17. století, byla poslední těšínská Piastovna Alžběta Lukrécie. V Jablunkově našla azyl v roce 1642, kdy Těšín obléhala švédská vojska. Získala si zde autoritu mimo jiné tím, že potvrdila jablunkovským řemeslníkům podobné svobody, jaké měli jejich těšínští kolegové.

Rozsáhlá rekonstrukce

Vzácný řadový dům s číslem popisným 150 s dochovanými křížovými klenbami prochází aktuálně komplexní rekonstrukcí ve snaze objekt zbavit problémů s vlhkostí zdiva a havarijním stavem krovu a střechy. Po provedení tesařských zásahů do konstrukce krovu následovala šetrná fyzikální horkovzdušná sanace, která zahubila veškerá vývojová stádia dřevokazného hmyzu a následně provedl Krovservis preventivní chemickou ochranu krovové konstrukce, aby se zamezilo opětovnému napadení v budoucnu a dům mohl další roky sloužit bez rizika škod páchaných dřevokazným hmyzem.

Krajina a lidé

Cílem záchrany a obnovy Knížecího domu je vytvoření nové expozice nazvané „Krajina a lidé“ v rámci nově vznikajícího Muzea Trojmezí. Muzejní sbírky budou prezentovat přírodní a kulturní hodnoty na spojnici České republiky, Slovenska a Polska, jehož je Jablunkov symbolickým centrem. Je to prostor, ve kterém se v minulosti stýkaly, potýkaly, vzájemně ovlivňovaly a obohacovaly české, polské, slovenské, ale také třeba německé nebo židovské jazykové a kulturní vlivy.

Goralská kultura

Za zmínku jistě stojí také okolnosti osídlení tohoto kraje. Lidé, kteří ve středověku osídlovali okolí Jablunkova, klučili lesy, stavěli domy a vtiskli charakter zdejší krajině, jež zase utvářela jejich životy. Tak vznikla specifická goralská kultura a jedinečný folklór. Ten každoročně na přelomu července a srpna připomíná třídenní přehlídka tradic a zvyků Jablunkovska na mezinárodním folklórním festivalu „Gorolski Święto“ („Horalský svátek“). Hovorově je také nazýván „Gorol“, což v těšínském nářečí znamená horal.

Zobrazit
Co máš zesť dnes, zes zutra, co máš udělať zutra, udělaj dnes

Velké Karlovice – Tímto krásným valašským příslovím se dozajista řídí ve Velkých Karlovicích – rozlehlé vesnici rozprostírající se v podmanivé krajině v podhůří Javorníků a Beskyd. Karlovice jsou místem nezaměnitelných zvyků, tradic a řady jedinečných památek lidové architektury. V okolí obce jsou dodnes na zachovalých pastvinách rozeseta menšími stádečka ovcí. Prastaré stromy po staletí tiše pozorují lidské osudy, radosti i starosti a četné kříže a kapličky svědčí o hodnotách a zbožnosti zdejšího lidu. Není divu, že jsou Velké Karlovice vyhledávanou a hojně navštěvovanou turistickou destinací a skvělým prostředím pro natáčení filmových a televizních štábů.

Karlovské muzeum

Život v tomto rázovitém koutu Valašska ilustruje také expozice Karlovského muzea. Obec ve spolupráci s muzeem a informačním střediskem svědomitě pečuje o zachování hmotné i duchovní kultury tohoto regionu a věnuje příkladnou péči obnově a preventivní údržbě jednotlivých památek lidové architektury.

Místo radosti a veselosti

Letos došlo i na objekt výrazné roubené stodoly stojící v zadní části areálu muzea. Na podiu před její štítovou stranou se uskutečňují setkání a řada kulturních a folklórních akcí, zejména pak Mezinárodní dětský folklórní festival. Pandemie covidu pořádání kulturních akcí na dlouhé měsíce utlumila, ale udržovací a preventivní práce pokračují dál. Na konci září 2021 provedl Krovservis plánované preventivní ošetření veškerých dřevěných konstrukcí tohoto hospodářského roubeného stavení proti působení dřevokazného hmyzu. Na jižní podélné straně, která je vystavena působení zdejších drsných povětrnostních podmínek, se objevily stopy nežádoucí činnosti tesaříka krovového. Ten ale nedostal šanci napáchat podstatné škody. Po provedení důsledné chemické ochrany může stodola dále sloužit svému účelu a jistě ji brzy rozezní radostný zpěv a tanec. V údržbě dřevěných staveb platí více než kdekoli jinde valašská moudrost: „co máš udělať zutra, udělaj dnes“.

Zobrazit